Vos Magnificentiae, páni rektoři, Spectabiles, páni děkani, Honorabiles, páni prorektoři a proděkani, Cives academici, vážená akademická obci, vážení hosté, dámy a pánové, je pro mne velikou poctou Vás z tohoto významného místa upřímně pozdravit a vyslovit Vám srdečné díky za čest, kterou jste prokázali mé osobě svou vzácnou přítomností v den, pro mne tak významný.
Hodnost čestného doktora věd, kterou mne poctilo nejstarší vysoké zemědělské učení na Slovensku - renomovaná Slovenská polnohospodářská univerzita v Nitře, přijímám s pocitem povznášející a upřímné vděčnosti.
Dovolte mi také, abych poděkoval celé akademické obci, svým milým kolegům a přátelům za vzácnou důvěru, kterou mi projevili svou volbou, a abych současně vyslovil svoji nejupřímnější vůli a snahu pracovat ze všech sil pro zdar, pokrok a rozkvět našich obou univerzit, pro pokrok vědy a ve prospěch těch, kteří jsou zde svěřeni naší péči a které máme připravit pro vyšší odborné úkoly jejich života tak, aby byl úspěšný pro ně samotné a užitečný jejich spoluobčanům.
Hodnost "doctor honoris causa" je pro mne rovněž celoživotním závazkem pro další rozvíjení a posilování spolupráce, a to i mimo akademickou půdu obou našich univerzit i v České i Slovenské republice, ale i za jejich hranicemi.
Vážené shromáždění, je vynikající tradicí skládat při slavnostních příležitostech, jakou je i ta dnešní, účty z předchozího profesního a odborného života a nezačínat sliby a přáními tak, jak jsem začal já.
Většina z vás ví, jsem absolventem fytotechnického oboru Agronomické fakulty naší univerzity, tehdejší Vysoké školy zemědělské v Brně z roku 1974. Během svých studentských let jsem věnoval velkou část volného času práci na katedře agrochemie a výživy rostlin, kde mně výživa a hnojení rostlin přirostla natolik k srdci, že mě provází po celý život až dodnes. Je neoddělitelně spjata s mojí pedagogickou praxí stejně jako s mým vědeckým vývojem. Za svůj odborný růst a úspěchy vděčím této krásné vědní disciplíně a zůstanu ji věrný i při této přednášce na téma "Výživa rostlin, její význam a perspektivy."
Aktuálnost tohoto tématu je dána skutečností, že výživa lidí jednoznačně závisí na produkci kulturních rostlin. Vzhledem k tomu, že stále ještě ročně přibývá na naší planetě 70 až 80 miliónů lidí, produkce vztažená na jednoho obyvatele dokonce klesá. Není proto divu, že přes 800 miliónů lidí hladoví. Při těchto úvahách se často objevuje otázka: "Kolik lidí je vlastně naše planeta schopna uživit?" Na tuto otázku nelze odpovědět, pokud se nezeptáme "na jaké úrovni?" Spokojí-li se lidstvo s výživou odpovídající úrovni v některých rozvojových zemích, tak určitě 10 i více miliard (obdobné údaje uváděl Mendělejev již v roce 1907). Bude-li naším cílem úroveň výživy v nejbohatších zemích, tak je docela možné, že současných 6 miliard je mnoho.
Očekává se, že v roce 2025 se počet obyvatel planety zvýší na 8 miliard, v roce 2050 to bude již přes 10 miliard. Naproti tomu hlavní zdroj výživy, orná půda, zůstává v podstatě na rozloze, kterou dosáhla v 50. letech minulého století. To znamená, že průměrná plocha orné půdy připadající na 1 obyvatele Země klesne z 0,28 ha v roce 1986 na 0,21 až 0,22 ha v roce 2006. V ČR je v současné době výměra ZP 4 272 000 ha, orné 3 068 000 ha, v průměru na 1 obyvatele připadá 0,28 ha.
Zajištění dostatečného množství potravin pro obyvatelstvo bezprostředně souvisí s komplexní péčí o půdu a půdní úrodnost. Tato neocenitelná půdní vlastnost je v poslední době podceňována, např. při různých způsobech alternativního zemědělství a invektivách laiků o škodlivosti hnojení. S touto problematikou souvisí aspekt, který je v široké veřejnosti značně aktuální, tj. zdravotní nezávadnost rostlinných produktů.
V současnosti u nás, ale i v některých zemích, kde je dostatek potravin, naprosto chybí povědomí etického pohledu na přírodu a půdu - tedy morální odpovědnost všech občanů za životní prostředí a půdu. Přitom nelze pochybovat o tom, že půda je jednou z nejvýznamnějších součástí prostředí. Je chybou, že není zdůrazňována skutečnost, že člověk (i v sebe vyspělejší společnosti) se bez půdy neobejde, ale půda bez člověka ano. Přitom hlavní péče o půdu je ponechávána pouze na zemědělcích, jakoby to byla jen jejich záležitost.
Předpokladem pro dlouhodobě úspěšné hospodaření je udržování dobré půdní úrodnosti. Musíme mít na zřeteli, že pokles půdní úrodnosti je proces pozvolný, zvláště na půdách úrodných, což často vede k chybným představám, že je možné pěstovat plodiny bez doplňování odčerpaných živin. Dlouhodobé hospodaření na úkor staré půdní síly sice přinese krátkodobé úspory v omezení vstupů (tím si pěstitel pouze nalhává), ale tento dluh bude muset pěstitel splatit v letech následujících nebo přenést na generaci další.
Problematika půdní úrodnosti je v současné době velmi aktuální a je třeba ji řešit z následujících důvodů:
- ubylo dobře obdělaných a obhospodařovaných polí,
- téměř se přestalo vápnit,
- úroveň hnojení je značně rozdílná,
- celkově je odčerpáváno z polí více živin než se v hnojivech navrací (půdy jsou o živiny ochuzovány),
- je nedostatek organických hnojiv,
- je nedostatek finančních prostředků na nákup hnojiv.
S půdou se u nás dost hazarduje, přestože známe principy správného nakládání s ní a s její úrodností v podstatě již z první poloviny 19. století z prací Justuse Liebiga. Ve své knize "Organická chemie a její užití v zemědělství a fyziologii", vydané v roce 1840, píše Liebig zcela jasně: "Vznik a zánik národů ovládá tentýž přírodní zákon. Zničení podmínek úrodnosti zemí způsobuje jejich úpadek, udržení jejich trvání, bohatství a moc."
Další citát zmíněného autora má přímou souvislost s půdní úrodností a setrvalým rozvojem zemědělství. "Úkolem zemědělství není docílit dočasných nejvyšších výnosů, ale udržeti je na věčné časy." Většina Liebigových zásad, hlavně nutnost doplňování odčerpaných živin do půdy hnojením, byla plně potvrzena v praxi a dnes po 165 letech je možné konstatovat, že zemědělci, kteří se řídí rozumným a vědecky zdůvodněným používáním statkových a minerálních hnojiv, nemají problémy s půdní úrodností a produkují kvalitní rostlinné produkty.
V těchto souvislostech nelze opomenout našeho vynikajícího agrochemika pana prof. Františka Duchoně, který prosazoval a zdůrazňoval péči o půdu a její úrodnost slovy - cituji: "Půda je vzácný materiál, ze kterého si člověk může pouze vypůjčovat a to, co si vypůjčí, musí do půdy vrátit."
"Půjčovat si lze tam, kde jsou nadměrné zásoby. Kde se vypůjčuje bez ohledu na zásoby, znamená to vylupování půd."
Kvalita a stabilita rostlinné produkce je tedy přímo závislá na půdních vlastnostech, vyrovnané bilanci organických látek a náhradě odčerpaných živin hnojením.
Výživa lidí pochází přímo nebo nepřímo z rostlin, kdy pouze 103 rostlinných druhů zabezpečuje více než 90 % kalorií, které spotřebováváme, ačkoliv desítky tisíc dalších rostlinných druhů je příležitostně nebo lokálně využíváno pro výživu lidí. Rostliny mají klíčovou roli v existenci živého světa, včetně přímého a nepřímého užitku pro lidské bytosti. Přitom je člověkem využívána a stupňována schopnost zárodků rostlin spontánně množit organickou hmotu. Tak například ze semínek cukrové řepy o průměrné hmotnosti 2 mg, kterých je na hektaru 80 000, lze dosáhnout rekordní sklizně za 6 měsíců 100 t kořenů a chrástu. To znamená, že cukrovka zmnožila původní hmotu semene 625 000 x a s tím je spojeno i hromadění sluneční energie, což zajistí výživu 2 800 lidí na den nebo 8 lidí na rok.
Zemědělská výroba je tedy v podstatě výrobou organickou a produkty, které vyrábí, vznikají biologickou cestou - činností živých organismů. Aby výsledek byl co nejpříznivější, snaží se zemědělec připravit rostlinám pro tuto funkci co nejlepší podmínky, upravuje jim co nejvhodnější prostředí, ve kterém se jim daří a co nejlépe je živí. I rostlina je živý tvor a jako všechno živé potřebuje potravu - živiny. Jejími zdroji jsou půda a ovzduší - prostředí, ze kterého může rostlina hradit svoji výživu, kterou je třeba regulovat hnojením. Pokud rostlina hladoví, nemusí to dát najevo jako živočich. Kulturní plodiny jsou existenční nutností lidstva, jediným zdrojem biologických základů života, neboť bez nich by nastal na Zemi hlad. Pokud nebyla Země přelidněna, postačily přirozené porosty poskytovat dostatek potravy pro živočišný svět a přirozená úrodnost panenských půd nebo úhorů stačila pro pokrytí potřeby. Když se však lidstvo postupně rozmnožilo a plochu polí nebylo možno rozšířit, bylo nutno zesílit i zdroje výživy rostlin, aby bylo možno na jednotce plochy zachytit více sluneční energie - více potravy.
Řízení přívodu základních živin (výživa rostliny), ze kterých rostliny stavějí své orgány, se děje hnojením a nabývá tím více na významu, čím zemědělec vyžaduje od půdy vyšší sklizně, kvalitnější produkce a vyššího efektu.
Co tedy rozumíme výživou rostlin:
1. Studium chemismu živného prostředí (nejčastěji půdy)
2. Studium požadavků kulturních rostlin, a to zejména:
a) které živiny potřebují
b) v jaké formě je vyžadují
c) v jakém množství je potřebují
d) v jakém poměru je nejlépe využijí
e) za jakých podmínek je nejlépe využijí
3. Studium složení a vlastností hnojiv
Hladověním rostlin začíná hladovění lidí (anonym)
Správné používání hnojiv se odráží velmi výrazně v kvalitě rostlinných produktů a tím i ve výživě zvířat a lidí. Harmonická výživa rostlin dává předpoklady pro zajištění odpovídajícího výnosu i kvality produkce tzn., že se syntetizuje dostatek bílkovin, cukrů, tuků, vitamínů aj., čímž se zlepšuje nutriční a kalorická hodnota produktů. Velký význam má také přiměřený obsah minerálních látek v produktech, především fosforu, vápníku a hořčíku.
Je třeba si uvědomit, že produkty vypěstované na vlastní půdě byly a vždy zůstanou nejjistější a přitom i nejlevnější. Proto nám, ale i těm, co přijdou po nás, zůstává jediné východisko - chránit nejdražší bohatství lidské společnosti, matku živitelku půdu a soustavně pečovat o její úrodnost.
Na základní funkci hnojiv se nesmí zapomínat a zlepšenou jakost hodnotit jako velký přínos. V řadě případů postačuje i pouhé výrazné zvýšení jakosti k uhrazení nákladů na hnojení.
Funkce jednotlivých druhů hnojiv u rostlin je rozdílná. Jazýčkem na váze je dusík, který působí na jakost, zřetelnou již podle habitu rostliny a jeho funkce musí být vždy vyvážena ostatními hlavními živinami, zvláště fosforem, draslíkem a vápníkem. Každé příliš jednostranné hnojení má za následek vážné poruchy ve výživě rostlin s nepříznivými dopady na výsledek. Nadbytek dusíku dává "plné stodoly, ale prázdné sýpky", vynechání dusíku a ostatních živin má za následek "prázdné stodoly a prázdné sýpky".
Dusík působí především na tvorbu asimilační plochy, při nadbytku se tvoří slabé stěny buněk, vznikají houbovitá, vodnatá pletiva, takže trpí i trvanlivost rostlinných výrobků. Fosfor působí protichůdně, urychluje zrání, podporuje nasazení květů a plodů. Draslík zvyšuje asimilační efekt, podporuje tvorbu glycidů. Proto jinak budeme hnojit brambory podle užitkových směrů. U plodin, kde tvoří kvalitu cukr, zesílíme hnojení draslíkem, u plodin, které pěstujeme pro zrno, zesílíme hnojení fosforečnými hnojivy a použijeme je i tehdy, kdy se jedná o dosažení ranosti zeleniny. U pícnin tvořících základní krmnou dávku pamatujeme na dostatečný přísun vápníku a fosforu. V praxi je pak velký rozdíl mezi fůrou kvalitního sena získaného dobrým hnojením a fůrou sena z nehnojené louky. Často jedna fůra dobrého sena vydá víc než dvě nehnojeného.
Typickým příkladem, jak lze působit na jakost sklizně účelným hnojením, je např. odolnost obilnin proti poléhání, kde je známo, že draslík a fosfor posiluje pevnost stébla. Zrno z polehlého obilí nemá většinou dobrou jakost.
Zvláštní pozornost byla v posledních letech věnována síře. Tento makroelement se výrazně uplatňuje na výnosech a jejich kvalitě a nabývá na významu zejména v souvislosti s klesající depozicí síry a poklesem jejího přirozeného obsahu v půdě. Dostatečný přísun síry rostlinám, konkrétně zeleninám, podporuje syntézu sirných bioaktivních komponentů, které působí příznivě na lidský organismus a mají tedy lékařské využití. Glukosinoláty v křenu působí proti zánětům kloubů, chřipce, zánětům močových cest. Allin v česneku snižuje krevní tlak, působí baktericidně a také proti arterioskleróze. Isoallin v cibuli podporuje trávení, působí proti chudokrevnosti a astmatu. Glutathion v chřestu detoxikuje játra, ledviny, cévy a má antikancerogenní účinky stejně jako sulforaphan v brokolici. Tolik několik příkladů. V rostlině je síra přítomná v řadě sekundárních sloučenin, které jsou důležitými antioxidanty nebo prekurzory látek poutající těžké kovy (fytochelatiny).
Hnojení působí i na jakost fyziologickou. Je prokázáno, že semena rostlin harmonicky hnojených, i když jde o geneticky stejnorodý materiál, se vyznačují vyšší klíčivou energií v porovnání se semeny z rostlin špatně vyživovaných. Je to způsobeno pravděpodobně tím, že při optimální výživě se v semenech tvoří více enzymů, které vyvolávají mobilizaci rezervních látek. Tak bychom mohli uvádět další příklady. Je tedy zřejmé, že základem dobré jakosti zemědělských plodin je harmonická výživa. Každý jednostranný zásah do výživy, a to zásah přehnaný, může vést k pravému opaku. Je přirozené, že se to pak přenáší i na zvířata, kde dochází k poruchám produkce i jejich zdraví.
Pravdou je, že hnojiva a v nich obsažené živiny patří rostlinám. Pro živočichy mají význam nepřímý tím, že po zapracování do organických vazeb v rostlinách slouží k budování živočišného organismu a produkci. Nejlépe se pozná jejich význam v případech, kdy píce nebo krmiva jsou katastrofálně chudá na živiny a právě hnojením je třeba provést nápravná opatření porušené výživy. Nejčastějšími případy jsou různé choroby kostí, či poruchy růstu a reprodukce, kdy se v akutních případech snaží zemědělci dodatečně napravovat chyby nedostatečné výživy rostlin podáváním různých minerálních látek, vitamínových preparátů apod., ačkoliv nejpříznivější cestou je správná výživa porostů, aby se píce a krmiva s porušenou rovnováhou nestávala příčinou podvýživy dobytka.
Do jaké míry má hnojení rostlin vliv na živočišný organismus prostřednictvím píce ukázaly výsledky experimentu např. u vysoké zvěře, která při pasení na hnojených lesních lukách dala krásné trofeje, kdežto stejná zvěř, pokusně chovaná na nehnojených pozemcích, dala trofeje špatné. Je určitě výhodnější pečovat o normální obsah popelovin v píci náležitým hnojením, než později sjednávat nápravu různými preparáty.
Co hnojiva a lidské zdraví? To, co platí o vztahu hnojiv k živočichům, platí i o jejich poměru k člověku. Hnojiva patří do půdy a ne do lidského organismu. Přímé poškození zdraví hrozí pouze v případě nesprávného a nezodpovědného zacházení s nimi. To jsou věci celkem samozřejmé, stejně jako skutečnost, že svítiplyn je sice jedovatý, ale když se správně používá k topení a ke svícení, je bezesporu užitečný.
Závažnější se zdá otázka, zda používání hnojiv nepoškozuje lidské zdraví nepřímo, zda plodiny a produkty získané z plodin nedoznávají takových změn, že vyvolávají poruchy zdraví lidí. S touto problematikou souvisejí aspekty, které jsou v široké veřejnosti značně aktuální a snadno manipulovatelné, jako je zdravotní nezávadnost rostlinných produktů. Je přece známo, že v případě minerálních hnojiv nejde o žádná "umělá hnojiva", že jsou to látky stejných vlastností jako látky v přírodě se vyskytující, takže se nejedná o žádnou výživu umělou. Statistiky spotřeby minerálních hnojiv jsou naprosto přesvědčivé. V dobách, kdy se u nás používalo 14 kg čistých živin na hektar (těsně po 2. světové válce) - N, P, K, bylo to v Holandsku 106 kg, v Belgii 84 kg, v Německu 57 kg, v Dánsku 37 kg, v Norsku 21 kg a ve Švýcarsku 17 kg čistých živin na hektar. U nás tedy zlomek toho, co v Holandsku a přece průměr zdravotního stavu v uvedených zemích byl lepší než tam, kde se hnojiv požívalo málo nebo žádná.
Podle této logiky by se v chudých zemích nemoci neměly vůbec vyskytovat. Lékaři předepisují léky syntetické, také "uměle vyrobené v laboratořích" a nikoho nenapadne obviňovat tyto preparáty jako původce nemocí, i když je nemocný používá přímo, bez prostřednictví půdy a rostliny. Naopak bylo mnohokrát prokázáno, že někdy potrava podporuje výskyt poruch a chorob u člověka právě proto, že v ní některé prvky scházejí.
Optimální výživa rostlin je rovněž spojena s minimálním výskytem některých antinutričních látek v rostlinách. Některé škodlivé látky v nich vznikají jako obrana před ohrožením jejich existence. Proto jejich vysoké koncentrace nacházíme často v rostlinách na stanovištích živinami velmi chudých nebo při živinné nerovnováze.
Transformace zemědělství na počátku 90. let minulého století přinesla podstatné změny v hospodaření na orné půdě. Silně se omezilo hnojení a v důsledku toho poklesly výnosy většiny pěstovaných plodin, zejména obilnin. Poklesly rovněž stavy hospodářských zvířat, především skotu a tím i produkce statkových hnojiv. Konkrétně se snížila spotřeba živin v minerálních hnojivech z 311 kg N, P2O5, K2O na 65 kg.ha-1 a naše republika se tak dostala pod průměr Evropy. Položme si otázku: "Je možné za těchto podmínek zabezpečit intenzivní zemědělskou produkci a setrvalost zemědělství v České republice?" Tato snaha znamená zajistit vedle vyrovnané bilance organických látek v půdě i vyrovnanou bilanci živin. Výsledky AZP prováděné ÚKZUZ dokumentují, že se u nás výrazně zvýšil podíl půd s nízkou a vyhovující zásobou živin, což je odrazem dlouhodobě stagnující spotřeby živin především v minerálních hnojivech.
Sklizněmi dochází k exportu živin z půdy (rostliny odčerpávají 350-650 i více kg N, P, K, Ca, Mg z hektaru ročně). Dále jsou to ztráty vyplavením, smyvem a různou sorpcí. Uvedené ztráty musí být pravidelně nahrazovány hnojením, protože uvolňování živin z primárních minerálů nebo trvalého humusu nestačí krýt požadavky rostlin.
Jak se tedy změnila situace ve spotřebě živin ve výše uvedených státech po 60-ti letech? Když sečteme množství živin přiváděných do půdy ve stájových i minerálních hnojivech je situace následující: ČR 183 kg čistých živin na ha, Belgie 607 kg, Dánsko 395 kg, Holandsko 832 kg, Německo 333 kg čistých živin na ha. Přitom průměrný výnos pšenice se pohybuje v ČR na úrovni 4,3 t ha-1, v Belgii 7,6 t, v Dánsku 7,5 t, v Holandsku 8,4 t, v Německu kolem 7,3 t zrna ha-1.
Snížená spotřeba živin způsobená jak nízkým používáním minerálních, tak i stájových hnojiv v důsledku nízkých stavů hospodářských zvířat, vede jednoznačně k poklesu výnosů a narůstajícímu odběru živin ze staré půdní síly.
Rostliny sloužily nejdříve k užitku člověka. S postupem času si lidé začali všímat také jejich krásy, začali nejhezčí druhy vybírat, přenášet do svého obydlí a množit v nejbližším okolí. Květiny se tak staly nezbytnou součástí životního prostředí člověka po celý život. V jednotlivých oblastech světa nalezly oblibu různé druhy květin. Jejich počet je velmi rozsáhlý. Mezi nejrozšířenější patří karafiáty, chryzantémy, gerbery, gladioly, tulipány, lilie, orchideje, irisy, letničky, trvalky, okrasné keře a stromy. Velké oblibě se těší také např. růže, která provází člověka po celý život. Růžemi vítáme narození nového občana, kytici růží přinášíme při oslavách životních jubileí, pracovních úspěchů, růže nechybí ve svatebních kyticích, růžemi se často i loučíme a koneckonců jsou i symbolem vzpomínek na naše blízké.
Chceme-li však, aby květiny byly krásné a zpříjemňovaly člověku prostředí, musí se věnovat velká pozornost jejich výživě, zásobit je dostatečným množstvím živin v substrátu. Nižší koncentraci živin vyžadují mladé rostliny, rostliny v období vegetačního klidu. Vyšší koncentraci živin vyžadují rostliny starší a také v období největšího růstu.
Při přípravě substrátu zohledňujeme živiny rostlinami upřednostňované. Květiny okrasné listem vyžadují dostatek dusíku. Jeho nižší koncentrace je příčinou špatného vybarvení listů, zpomalení růstu. Naopak náročné na fosfor a draslík jsou rostliny okrasné květem a plody. Při pěstování květin v zimním období je třeba počítat se zvýšenou potřebou draslíku.
Za takovýchto podmínek lze vnímat krásu rostlin, obklopujících nás téměř na každém kroku. Nejde jen o zeleň, která lahodí oku, jde také o barvy jiné, v tak rozmanitých odstínech, které nenamíchal ještě žádný malíř. Lákají hmyz opylující květy nebo jiný hmyz, který zase roznáší semena a přispívá tak k jejich rozmnožování. Nebo naopak výraznou barvou svých květů a plodů upozorňují na nebezpečí, že obsahují jedovaté látky. Když pomineme účelnost barev rostlin, zůstává dojem neopakovatelnosti a krásy. Krásy, která dokáže vybavit svěžest jara, horkého léta a zádumčivé barvy podzimu. Krásy, která se nabízí sama.
Nízké vstupy do zemědělství nesmějí vyústit v pokusy o popření přírodních zákonů. Je evidentní, že bez navrácení minimálně odčerpaného množství živin dojde k jejich vyčerpání a poklesu úrodnosti půdy. Toto dodání nemusí být samozřejmě pouze ve formě minerálních hnojiv. Pěstováním bobovitých rostlin lze obohatit půdu dusíkem. Zdá se však, že se v žádných půdních a klimatických podmínkách nepodařilo vytvořit takovou technologii pěstování polních plodin, která by dlouhodobě zajistila vysokou produktivitu bez hnojiv. Pokud jsou v průběhu několika let veškeré dávky živin (statková hnojiva, bobovité rostliny, fixovaný N, zelené hnojení a minerální hnojiva) v rovnováze s množstvím živin odebíraných sklizněmi, pak nelze přejít na nízké vstupy, aniž by byla dotčena produktivita.
V závěru chci zdůraznit, že nesprávné, nevhodné nebo dokonce špatné používání hnojiv neprospívá ani rostlinám, ani půdě, a proto ani člověku.
Biologie rostlin mne provázela a provází mým životem již od počátku mých studentských let. Je neoddělitelně spjata s mým vědeckým vývojem, přivedla mne do světa vědy a poznání a něco málo snad přinesla i oběma našim univerzitám Byla a je symbolicky spjata s mými úspěchy, byla však také přítomna při mých neúspěších, při kterých se vždy osvědčila i jako jistá záchranná síť pro zmírnění jejich dopadů na můj další život. Proto ji zůstávám s pokorou, úctou a vděčností věrný i při této přednášce.
Vědecké poznávání je základem pokroku. Posláním vědy je pak přinášet lidstvu nové poznatky a přispívat tak k jeho rozvoji a prosperitě. Člověk se díky vědě dostává do světa rozmanitých variant a jejich výběru. Dokáže srovnávat a hodnotit staré a nové, vést dialogy a jít tak vstříc všemu novému a tvořivému. Toto poslání plní věda svobodná, nezávislá a neomezovaná, spojující lidi stejných odborných zájmů a vědeckých orientací bez ohledu na příslušnost k politickým proudům, národům, či etnikám.
Profesoři, docenti a doktoři - vědci jsou povinni předkládat a publikovat fakta. Jsou povinni hledat skutečnou povahu věcí. Římský spisovatel Tacitus popsal tyto povinnosti ve větě: "Incorruptam fidem professi neque amore et sine odio quicquam dicendum est." (Věci musí být vyznávány s neúplatnou důvěryhodností a ani s láskou, ani s averzí.) V této souvislosti bych rád citoval také latinského filosofa Lukrecia, který ve své první knize o vědcích napsal: "Inritat animi virtutem, effringere ut arta naturae primus portarum claustra cupiret". (Stimuloval energii své mysli, aby byl první, který násilím otevře silné závory na dveřích přírody.)
Aby byl vědec důvěryhodný, musí být nezávislý, nezávislý na politických a společenských skupinách, nebo na jakékoliv skupině, která by mohla na něho a jeho vědu činit nátlak. Jenom takto bude volný a bude moci studovat a publikovat své výsledky. Řehoř Mendel, opat Augustiniánského kláštera v Brně, byl svobodný, kritický a nezávislý, když objevil zákony dědičnosti. Naproti tomu Lysenko, který prosadil mylnou myšlenku "dědičnosti získaných vlastností", nebyl kritický a neoddal se pravdě vědeckého pracovníka. Příroda má totiž své vlastní zákony, které nemohou být určovány člověkem, nebo nahrazeny ideologií.
Kromě toho, že vědec musí ctít pravdu zákonů přírody, musí také, aby byl úspěšný, splnit i další kritéria. Musí kráčet novými cestami ve svém bádání a musí otvírat nové oblasti ve vědě. Konečné racio musí vždy přispívat k tomu, aby ve své oblasti dosáhl pokroku. To znamená nový způsob myšlení a vyhýbání se postranním cestám, které znamenají opakování a které neleží na hlavní cestě k novému poznání ve vědě. Člověk není nikdy více tvůrčí a produktivnější, jako ve chvíli, když vstupuje do nového teritoria, do "terra incognita" ve vědě.
Jak jsem již předeslal, souvisí moje vědecká a pedagogická dráha s rostlinami, biologií rostlin, fyziologií růstu a vývoje a s regulací růstu rostlin ve prospěch ekonomicky cenných částí rostlin a to těch, které zajímají nejen biology, ale také šlechtitele, pěstitele a spotřebitele.
Rostlinní badatelé hrají nyní ústřední roli ve společnosti, která se příliš neliší od jejich role před 300 lety, kdy Jonathan Swift (1667 - 1745) řekl: "Komu se podaří, aby vypěstoval dva klasy obilí nebo dvě stébla trávy na kousku země, kde předtím rostlo jen jedno, se zaslouží o lidstvo lépe a vykoná více důležité služby své zemi, než celé plemeno politiků dohromady."
Rostliny hrají klíčovou roli v existenci živého světa, včetně přímého a nepřímého užitku pro lidské bytosti. Schopnost těchto organismů transformovat sluneční energii do chemických vazeb umožňuje životní procesy nejen fotosyntetizujících organismů, ale také všech ostatních a utváří základy pro přežití všeho živého na Zemi. Fotosyntetická aktivita cyanobakterií, probíhající více než miliardy let, postupně změnila zemskou atmosféru z redukující na oxidující. Tento proces se odehrál před počátkem života na Zemi a pravděpodobně jej vůbec umožnil.
Výživa lidstva pochází přímo nebo nepřímo z rostlin, kdy pouze 103 rostlinných druhů zabezpečuje více než 90 % kalorií, které spotřebováváme, ačkoliv desítky tisíc dalších rostlinných druhů je příležitostně nebo lokálně využíváno pro výživu lidí. Pro tři čtvrtiny lidstva jsou rostliny primárním zdrojem léčiv a tisíce rostlinných druhů je registrováno jako farmaka v zemích jako je Čína a Indie, kde jsou využívány po staletí. V západní medicíně role sloučenin odvozených z biologických materiálů, z nichž většina má původ v rostlinách, má také důležitý význam a tvoří velkou část světového trhu léčiv. Mnohostrannost využití rostlin zahrnuje také stavební materiály (včetně dřeva), textílie, biomasu pro získávání energie, rostliny jsou surovinou pro vitamíny, antibiotika, plasty, chemické sloučeniny apod. Tyto významné a jedinečné vlastnosti ukazují, že rostliny tvoří zatím ničím nenahraditelnou součást základů existence lidské společnosti a jejich pestrost umožňuje nejrůznější využití, které teprve začínáme chápat. Tvoří rámec a produkční základ suchozemských a některých vodních přírodních společenstev na celém světě. Bez rostlin by nefungovaly žádné ekosystémy - ochrana vody, ochrana půdy, nebylo by vhodné prostředí pro zvířata, houby ani mikroorganismy. Rostliny fixují velké množství uhlíku, který má rostoucí význam ve světě, v němž dochází k oteplování díky rostoucí hladině oxidu uhličitého v atmosféře. Rostliny potřebujeme v celé jejich rozmanitosti pro obnovení přirozených společenstev, respektive pro vznik nových společenstev v oblastech, které byly zničeny. Rostliny mají klíčový význam pro funkci globálního ekosystému.
A konečně rostliny potřebujeme také jednoduše proto, že jsou krásné, jsou potěchou oka i duše a obohacují náš život. Jejich přítomnost je natolik povznášející a uklidňující, že se jimi obklopujeme v našich zahradách a obydlích, na fotografiích i obrazech, můžeme přemýšlet o jejich tvaru a kráse a o rozmanitosti přírody z níž jsme také vzešli. Naše mysl je proto připravena a navyklá i zcela bez podnětu se jimi zabývat a velmi ji prospívá jejich přítomnost. Ceníme si jich natolik, že vynakládáme nemalé úsilí ochránit a zachovat je jako vklad, hodný obdivu pro budoucí generace.
V přeneseném slova smyslu lze říci, že z rostlin vychází i celá struktura a poslání našich Almae matris viridis - od pěstování rostlin a dřevin, přes zpracování rostlin a dřeva, produkci potravin a krmiv, výživu člověka a zvířat, ekologii, krajinné inženýrství až po zahradní architekturu a ekonomiku nevyjímaje. Toto podobenství je současně přímo symbolicky spjato se změnou názvu našeho vysokého učení z Vysoké školy zemědělské v Brně na Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně v roce 1994. Důvodem, který motivoval vedení školy a její akademický senát k tomuto kroku, bylo kromě přihlédnutí k názorům osobností brněnského a moravského kulturního života také obecné povědomí epochálního významu Jana Řehoře Mendela, moravského kněze, přírodovědce a biologa, opata augustiánského kláštera v Brně, který v našem městě Brně studoval a působil. Jím objevené zákony dědičnosti se staly základem moderní genetiky, vědy, která má široké uplatnění v zemědělství a lesnictví, byla na půdě našeho vysokého učení rozvíjena a na kterou navázalo odborné a výchovné působení mnoha jejích učitelů, jako například profesora Tschermaka, jednoho ze znovuobjevitelů Mendelových zákonů, zakladatele ústavu genetiky Mendeleum se sídlem v Lednici na Moravě a čestného doktora věd naší univerzity.
Dámy a pánové, vzácní hosté,
dovolte mi, abych Vám zcela na závěr ještě jednou poděkoval za Vaši přítomnost, kterou považuji za projev přízně k nejen k mé osobě, ale zejména k této univerzitě a za projev úcty k jejím tradicím, abych opakovaně vyslovil upřímné poděkování za udělenou hodnost. Tímto doktorátem jste mne učinili členem Vaší univerzity a já udělám vše pro zvyšování její reputace a jejího věhlasu. Přeji jí další úspěchy hodné její tradice i jména, pedagogům i ostatním zaměstnancům přeji, aby v dobrém zdraví úspěšně pokračovali v rozvoji vědy i vzdělanosti s pocitem zadostiučinění a užitečnosti svého snažení i spokojenosti a štěstí v osobním životě.
Cítím ještě potřebu vyjádřit při této výjimečné příležitosti poděkování i svým kolegům z Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, kteří mají velkou zásluhu na tom, co tu bylo o mě, snad v duchu takové události trochu nadneseně řečeno. Upřímně děkuji i svým nejbližším za jejich podporu, porozumění a laskavost, které mi prokazují.
Těším se na další spolupráci na úkolech, které čekají naše univerzity - ono podivuhodné společenství, onen živý organismus vědy a vzdělání, který je nutno vytvářet, budovat i pěstovat každodenní spoluprací nás všech.
Vivat, crescat, floreat Universitas Nitriensis at Universitas Agriculturae et Silviculturae Mendeliana Brunensis, nostrae Almae matres virides!
Dr. h. c. prof. Dr. Jaroslav Hlušek
fotogaléria
